|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jak se tak stává
Jsou dny, kdy se cítíte sebejistí a plní optimismu. Máte přehled a jistotu, kterou by neotřásl ani výbuch Vesuvu. Radíte ostatním co a jak, a všichni obdivují vaši sebejistotu a ochotu pomáhat.
To se mi stava často, nedavno si kamarádka stěžovala, jak je těžké se pro něco rozhodnout, ještě těžší za tím rozhodnutím stát a vůbec nejtěžší je udržet ho před ostatními. Na vrcholu svého sebevédomí ji vysvětluji, jak je důležité rozhodnout se, ikdyby ostatní tvrdili, že rozhodnutí není správné.
Říkala, že její práce ji tu nedrží a že chce cestovat. Nemohla najít odvahu udělat celoživotní rozhodnutí odjet a cestovat. "Když se rozhodneš, uděláš pro věc mnohem víc, než když se budeš jenom bát. Když uděláš co je ti bližší, všechno potom půjde lépe," radil jsem. "Budeš to dělat s láskou."
To rozhodnutí nakonec neudělala. Řekla mi, že je to strach, co jí v tom brání. Opovržlivě jsem naznačil, že se každý něčeho bojí a tak se vlastně nikdy nikam nedostane.
Pak přišlo zvláštní období, hodně práce, zařizování a tak. Nejistota, spěch a únava. Jednou odpoledne jsem si vzpoměl na jeden citát: tajemství úspěchu v životě je čekat na příležitost, až se naskytne. Ta příležitost se naskytla a já kývnul. Měl jsem na rozmyšlenou pár hodin. Velké rozhodnutí, ale říkám si, jdu do toho. Pevně a rozhodně. Pojedu pryč, získám zkušenosti, lásku a uznání. Vše ostatní příjde samo. Pak přijdou myšlenky, začnu pochybovat, že to nejde naplánovat. Daleká cesta, to není jen tak. Mám tolik a tolik dní. To přeci nemůžu stihnout. A co tomu řeknou ostatní... Přišel, strach. Je tady, a všechno racionální myšlení se vytratilo. Už uvažuji jen o tom, co všechno se může přihodit a zvorat. A tak chodím po chodbě, trápím se, posedávám a rozhoduji se znovu. Za dvě hodiny něco změní moje jistojisté rozhodnutí, a já se přizpůsobím. Pak si celou dobu před spaním omlouvám, že to bylo správné, ikdyž cítím, že nebylo. A jak se tak převaluji v posteli, napadne mě, jestli můžu být opravdu úspěšný, když jsem tu příležitost nechytil za pačesy.
Pak mě to trápí ještě několik dní. Jenže to rozhodnutí nejde vrátit zpátky. Je příliš pozdě. Jak ležím napadne mě ještě jedna věc: A to, že jedno rozhodnutí střídá druhé. A je jen na mě, jestli se z těch předchozích poučím. Pokud ne, budou následovat miliony dalších zklamání, ale pokud ano... S touto myšlenkou konečně usínám.
|
|
|
